Dobré ráno z chladných Beskyd.
Z okna jde fakt zima a tak tu s malým ležím v posteli zabalený do peřiny. Kouká se mi upřeně do očí a studuje mě rukama. Moc by mě zajímalo, co si o mně myslí? Jsem jeho hrdina nebo dvorní šašek? Jako dospělí to už moc neumíme. Koukat si navzájem do očí a jen tak existovat a být šťastní z toho, že prostě jsme.
Musí to být úžasný čas být v jeho věku. Všechno je nové, tak nevšední, jedinečné, neobjevené. Třeba když teď zkouší, kolik prstů se mi vleze do nosní dírky - dospělý by řekl, že jeden, ale on se musí přesvědčit, jestli ne náhodou dva nebo tři a musí to být vzrušující na to přicházet. A taky pevnost mého obočí - jakou bude třeba mít sílu? Trochu doufám, že na toto se nikdy nepřijde. Teď to je určitě vzrušující i pro mě. No a ne nechci nic říkat, ale tak trošku, jakože ale fakt jen trošičku to bolí.
A víte co? Jen málo co trumfne tyhle ty chvíle, když jsem přítomen při jeho objevech. I když jsem v roli zkoumaného objektu. A doufám, že těch chvil zažiju co nejvíce, protože sledovat tu záři v jeho očích, ten úžas, když na něco přijde - to jsou jedinečné chvíle, které se už nezopakují. Tyto chvíle si nekoupíte. A teď vstanu, já si dám kafe a jemu připravím sunar, ať máme sílu a energii na nové objevy!
Dobré ráno z Beskyd!
Komentáře
Okomentovat